Cyrilometodějská mise

Jedním z účelů této akce je upozornit na důležitost odkazu bratrů ze Soluně, jakož i na nutnost udržovaní a rozvíjení tohoto duchovního a kulturního dědictví včetně cyrilometodějských křesťanských stavebních památek. Pro opravu střechy jednoho konkrétního kostela zasvěceného sv. Cyrilu a Metodějovi je určena sbírka darů, jež příznivci mise mohou poukazovat na tento účet nadačního fondu.
  • ČÍSLO ÚČTU NADAČNÍHO FONDU: 1699483003 / 2700

1160. výročí příchodu Konstantina a Metoděje...a kudy že to vlastně šli?

Jiří Svatopluk Novotný

V roce 2023 budeme slavit kulaté výroční jednoho z nejvýznamnějších milníků moravské historie, v důsledcích zdaleka nejen moravské, a to příchodu byzantské mise – později svatých bratrů Konstantina a Metoděje. O pozadí, povaze a provedení této mise a jejích důsledcích a o mimořádných osobních kvalitách bratrů bylo napsáno už mnoho knih. Je jisté, že oba splnili daleko více, než zadaný úkol – ve smyslu světského i církevního úkolu zadaného jim lidmi, ať už šlo o patriarchu Fotia, císaře Michaela III., římské papeže Mikuláše I., Hadriána II. a Jana VIII. nebo moravské krále Rostislava a Svatopluka. Vycítili víc úkol od lidí, a to boží poslání, jemuž zasvětili zbytky svých životů, svou erudici a vzdělání, svou zdatnost duchovní i tělesnou, svou neuvěřitelnou výdrž při zvládání nesnází a strázní, nadlidskou pracovitost a odhodlání a veškeré nadání uplatněné s oddaností, dík níž byli v podstatě bez prodlení po své smrti prohlášeni za svaté.

Krátce a bez dalšího patosu – při bližším pohledu, než jaký nabízí běžný učebnicový text s obrázky, tedy na dva chlapíky v kutnách, kteří cosi přinesli – šlo o vynikající osobnosti světového formátu, jimž je záhodno složit hold. Jakým způsobem? Co třeba na výročí jejich pouti uspořádat podobný počin a vyzkoušet si alespoň přibližně, jaké to bylo putovat bez moderních dopravních prostředků z Konstantinopole do střední Evropy? Pěší pouť ku cti svatých bratrů a v jejich stopách...

...jenže, kudy že to vlastně šli? Je to otázka z historického hlediska vlastně marginální. Samotný význam mise z ní dělá jen technicko-historickou podružnost. Nicméně, poznání této trasy dává vhled do poměrů v příslušné části našeho kontinentu a tedy ani z hlediska rozšiřování našeho poznání není bez zajímavosti.

Samotný primární historický pramen k této události, tedy Život Konstantinův, sepsaný zřejmě téměř vzápětí po světcově smrti jeho bratrem Metodějem, příznačně k cestě z Byzance na Moravu neříká vůbec nic. Podstatné je, že mise dorazila, ne, jakým způsobem. V líčení Konstantinových osudů na kapitolu věnovanou jeho úkolování císařem najednou navazuje přivítání na Moravě. Nic mezi tím.

Tuto mezeru v pramenech nicméně bohatě vyplnily spekulace badatelů i laiků, kteří se otázce věnovali, dlužno říci, že dosti svévolně. A tou svévolí trpí jak odborné práce, tak beletrie, jejíž autoři se odbornými pracemi inspirují. O kvalitě masových informací zejména na internetu nemluvě.

Anebo mluvě! Mezi lidmi je – snad vlivem „zkratky“ ze školského učiva pojednávajícího o původu bratrů – rozšířeno přesvědčení, dokladovatelné na velmi početných stránkách internetu, že bratři přišli ze Soluně. Tvrdošíjnost této hlouposti je srovnatelná jen s povrchností informací, jež se v moderní době bohužel šíří rychleji než pravda. Mise samozřejmě a zcela pochopitelně vyrazila z Konstantinopole, jinak řečeno Byzance, dnešního Istanbulu, kde sídlil císař i patriarcha a všechny vrcholné instituce Římské říše. Sem, na samu hranici Evropy a Asie při Bosporské úžině dorazilo moravské poselstvo a odtud je nutno vyměřovat první kroky mise na Moravu.

Odpustíme-li moderním technologiím jejich povrchnost a dáme-li si pozor na tak častou nepřímou úměru kvantity ku kvalitě, můžeme v každé mapové aplikaci vyzkoušet, jakou trasu nám navrhne navigace, pokud zadáme nejrychlejší, respektive cestovatelsky nejkratší spojnici Istanbulu a Moravy. Bude vypadat nějak následovně:

Nejpřímější možnou cestou, jak to dovolují horská pásma jižního Balkánu, se proklestí evropskou částí Turecka, pomezím Řecka, Bulharskem a Srbskem, načež se v rovinaté Uherské nížině rozběhne už přímo na Moravu. Je příznačné, že téměř dvě třetiny takto navržené trasy v podstatě kopírují římskou silnici Via Militaris, jež spojovala Konstantinopol a Singidunum (dnešní Bělehrad) a Sirmium (Sremska Mitrovica) v Panonii. Tato spojnice vybudovaná Římany zejména s ohledem na potřebu rychlého přesunu vojenských jednotek (odtud její název) sloužila po celá staletí a dnes je takřka v její stopě vystavěna hlavní balkánská dálnice.

Přírodní danost vedla k tomu, že stejná trasa je volena nejen dnes a byla volena nejen za římských dob, ale byla kontinuálně užívána nepřetržitě, tedy i v hlubokém středověku. Jeden příklad za všechny nám ukazuje trasování kontingentů první křížové výpravy, kde středoevropská odnož opouští Dunaj blíže Vídně, prochází jihozápadně od Balatonu a opět u Dunaje se v blízkosti Bělehradu napojuje na starou Via Militaris.

S nepopsanou myslí coby „tabula rasa“ bychom samozřejmě očekávali, že úplně stejnou cestou postupovali bratři. Z toho nás kupodivu vyvádí obecně rozšířené informace, jež v poslední době získaly určitou popularitu díky beletrii. Kromě Poláchova románu (viz seznam literatury) se o to zasloužila zejména Jindra Jarošová knihou „Svatí kacíři“ (dtto). Ta popisuje velkolepou byzantskou výpravu, již krom bratrů tvořili též stavitelé, řemeslníci, umělci a vojenská ochranka. Nechává ji vyjít koncem léta a dorazit na Moravu na podzim roku 863. Ale posílá ji nikoli po Via Militaris, nýbrž po jiné silnici – Via Egnatia, jež vedla z Konstantinopole na západ přes Soluň a albánské hory do přístavu Dyrrhachium (dnešní Drač). Odtud měla mise pokračovat lodí do Benátek a dále po Jantarové stezce na Moravu.

Jarošová velmi otevřeně na vícero místech opisuje z prací byzantologa prof. Vavřínka. Ten ovšem, jak si ukážeme, během své badatelské kariéry změnil názor. Respektive názory. Vyvinul se totiž jeho postoj nejen k samotné trase, ale i k jejímu časovému průběhu. Jak se to stalo?

V roce 1963 Vladimír Vavřínek (viz seznam literatury) na s. 89 a 92 píše, že moravské poselstvo dorazilo do Konstantinopole v roce 862, bratři vyrazili asi v polovině roku 863 a do sídla Rostislavova „přišli asi v pozdním podzimu“. Přičemž „ubírali se po prastaré obchodní i vojenské cestě, která vedla přes Drinopol, Niš, Bělehrad a potom podél toku Dunaje, odkud u Děvína, kde již tehdy stálo velkomoravské hradiště, odbočili na Moravu“.

Nahlédnutí do práce téhož badatele vydané v roce 2013 (viz seznam literatur) dává následující výsledky: poslové z Moravy dorazili do Konstantinopole na jaře roku 863, a to skrze Panonii. Mise je vyslána až na podzim toho roku, a to trasou přes Jadran. Ačkoliv vezla velmi cenné dary, dle mínění Vavřínka „asi příliš početná nebyla“ (s. 83-88).

Odkud se vzal tak překvapivý zvrat? V mezidobí totiž vyšly ještě jiné práce význačných badatelů, z nichž první byla propracovaná, hájící starou trasu skrze Balkán, pouze s časově problematicky datovanými příchody a odchody. Druhá se pak proti ní vymezila a stanovila alternativní trasu způsobem, jenž působí neodbytným dojmem, že se tak stalo snad až z jakési umělé akademické povinnosti.

První byla studie Josefa Cibulky zveřejněná v roce 1965 (viz seznam literatury). Autor popisuje cestu bratrů po Via Militaris až do Sirmia a dále Panonií k Moháči, odkud rýsuje tři možné větve dalšího postupu. Jedna jde kolem Dunaje, druhá východně od Balatonu a třetí západně od Balatonu, všechny se pak spojují na vlastní Moravě (mapa na s.324). Cibulka dokonce rozpracoval jednotlivé zastávky, jež mohli misionáři na této trase učinit.

Proti Cibulkovi se v práci, jež u nás vyšla v roce 1970 a již z angličtiny přeložil a opatřil úvodní studií Vavřínek (!), vymezil František Dvorník (viz seznam literatury). Byzantské poselstvo, jež na s. 119 popisuje jako dosti početné, odesílá z Konstantinopole na jaře roku 863, a to po Via Egnatia, Jadranem do Benátek a dále po Jantarové stezce. Podrobněji se této věci věnuje na s. 298 až 302 ve specializované kapitole „Exkurz III – Kterou cestou přišlo byzantské poselstvo na Moravu?“ Zde vyčítá Cibulkovi, že jeho studie má mnoho slabin, předhazuje mu např. svévolné prodlužování pobytu moravských vyslanců v Konstantinopoli. Upozorňuje na dávno zpustošená města podél Via Militaris a pravděpodobně stavební úpadek této cesty. Jadranskou variantu pak navrhuje jako možnost, nijak ji ovšem nedokazuje.

I stalo se, že jadranská verze je v dnešní době něčím, co lze označit za „vědecký konsensus“ a také výklad cesty, jenž je přejímán „poučenými laiky“. Krom údajné (pravděpodobné) destrukce původní římské silnice Via Militaris se opírá ještě o dlouholeté nepřátelství mezi Římskou říší a Bulhary, přes jejichž území značná část trasy popisované Cibulkou (a původně i Vavřínkem) vedla. Doslovně jsem při konzultování otázky např. s jedním z nejvýznamnějších současných badatelů o Velké Moravě doc. Luďkem Galuškou na otázku, kudy podle jeho názoru bratři prošli, dostal jednoznačnou odpověď: „určitě nešli přes Bulharsko“. I on se tedy hlásí k této mapě:

Destrukce Via Militaris a Bulhaři jsou ovšem jediné dva jakés-takés argumenty pro Jadran. A jak si ukážeme dále, argumenty velmi pochybné kvality. K čemuž přistupuje řada přehmatů nebo nedomyšlených okolností, jichž se obhájci jadranské varianty dopustili. Rozeberme je v následujících bodech:

  1. destrukce cest

  2. nepřátelství Bulharů

  3. bezpečnost jadranské varianty

  4. velikost výpravy

  5. časová délka výpravy

  6. co říká Život Konstantinův o Benátkách

Destrukce cest

Je nesporným faktem, že lidská stavební díla vyžadují pro svou funkčnost neustálou údržbu a že bez této ve velmi krátké době chátrají. V běžném životě to při jeho délce a krátkosti lidské paměti téměř nemáme možnost zachytit, ale je pravdou, že při opuštění určité oblasti lidmi hned prvním rokem dochází k prudkému zabuřenění. Prosté neodklízení spadaného listí a větví a růst drnů zajistí rychlé ucpání kanálků a příkopů, zanášení zpevněných ploch a jejich zarůstání bylinným příkrovem. Stačí několik let, aby vegetace překryla zpevněné plochy a na polích vyrašil mladý les. Pouhá jedna generace nepřítomnosti lidí zajistí destrukci střech a zdí a velmi dobře smaže necvičenému oku někdejší působení rodu homo.

Správná údržba vyžaduje specialisty. Vypálením měst a vybitím či vyhnáním obyvatel, z nichž část se živila právě údržbou komunikací, jistě došlo k rozkladu starověké infrastruktury v prostorách, o nichž je tu řeč. Jenže! – dlužno dodat, že netoliko na trase Via Militaris, ale stejně tak na trase Via Egnatia. Rovněž krajiny, které protínala tato cesta, byly po staletí plundrovány opakovanými nájezdy všech barbarů, jež zná historie. Zejména její západní část v epirských horách byla těžko prostupná. Argument pro Jadran, že tedy trasa po Via Egnatia byla nějak výrazně kvalitnější než trasa po Via Militaris, je ne-li vyvrácen, pak alespoň zpochybněn.

Nepřátelství Bulharů

Jadranská trasa je v dnešní době upřednostňována velmi výrazně kvůli nepřátelství, jež panovalo mezi Bulhary a Konstantinopolí. Faktem je, že v dějinách válek byla těmito těsně sousedícími mocnostmi napsána pozoruhodně sadistická kapitola, přímo objevná co do zarputilosti a krutosti, s níž se snažily jedna druhou nejen přemoci, ale přímo zdeptat a vyhladit. Slepí Bulhaři tápající na cestě do vlasti by mohli vyprávět.

Jenže ! – ony ty války netrvaly věčně. Nebyly nepřetržité. A byť se zrovna k roku 863 píše o konfliktu, jenž začal kvůli hladomoru v Bulharsku, nesmíme zapomínat, že je holým faktem, že nejen po většinu času onoho sousedství neprobíhaly aktivní válečné akce, ale dokonce byly uzavírány dlouhodobé mírové smlouvy, jež byly dodržovány. Právě v období před rokem 863 jedno z takových mírových období trvalo a bylo narušeno vlastně nikoli úmyslným nepřátelstvím, ale loupeživými výpravami bulharského obyvatelstva na byzantské území. Tyto výpravy byly kořistnické, za potravinami, jichž se v Bulharsku nedostávalo po katastrofální neúrodě. A kdy že ta neúroda nastala? Samozřejmě až v době sklizně, tedy v létě. Jakákoliv jarní výprava tedy mohla bulharským územím klidně projet a dávno být na Moravě, než se vůbec válečná vřava strhla.

Bulharské nebezpečí je tedy neplatným argumentem pro jadranskou variantu. K její necti je však nutno podotknout, že ani kdyby bulharská animozita platným argumentem byla, pak cesta po Via Egnatia toto nebezpečí stejně neřešila. V daném období totiž území kolem Ochridského jezera, kudy cesta procházela, bylo stejně jako značný úsek Via Militaris pod bulharským panstvím. Byzanc držela jen pásek pobřeží v blízkosti přístavu Dyrrhachion. Vydávat se tudy s úmyslem vyhnout se Bulharům by tedy nedávalo žádný smysl.

Bezpečnost jadranské varianty

Otázka po nebezpečí ze strany Bulharů není jediná, již je třeba řešit, když se budeme zabývat cestou po Jadranu a po Jantarové stezce. Samotný Jadran ještě zdaleka nebyl rybníčkem pod kontrolou Benátčanů, o Byzantincích nemluvě. V historických pramenech je popsáno řádění pirátů arabských a slovanských, známý je dokonce případ napadení samotných Benátek. Představa bezstarostné a bezpečné týdenní plavby je zcela naivní, zejména tváří v tvář v podstatně kratší cestě vnitrozemím, kde vykonávaly kontrolu mocnost bulharská střídaná někde v Panonii mocenskou sférou Velké Moravy.

Daleko větší nebezpečí však misi týkající se Moravy hrozilo na pevnině, na Jantarové stezce protínající území buď pod přímou kontrolou Franků, nebo jim podřízených Chorvatů. Připomeňme si, že ve Franské říši se zcela jistě velmi dobře vědělo, jak asi uvažuje moravský král, co tento sledoval o rok dříve neúspěšnou žádostí u papeže o totéž, o co žádal úspěšně v Konstantinopoli. Diplomacie nebyla věcí jednorázových tahů, ale vícenásobných sérií poselství a vyjednávání, zvažování tahů vlastních i protivníků. Následkem toho alespoň přibližně všichni věděli všechno o všech (včetně Bulharů, jimž logika vlastní církevní organizace a liturgie pro slovanské Moravany jistě došla a neměli sebemenší důvod jí škodit, neboť byli ve vztahu k Byzanci ve stejné situaci jako Morava vůči Frankům a případný úspěch Moravanů by byl pro ně světlem na cestu... k naplnění čehož ostatně později došlo). Nechali by Frankové takovou misi bez povšimnutí? Srovnejme tuto situaci s o několik let pozdějším uvězněním již za arcibiskupa jmenovaného Metoděje, s nímž rozhodně neváhali dočasně drsně zatočit, a to přes jasnou vůli papeže.

Jak vidno, jadranská varianta by přinesla výpravě rizika, o nichž se – krom bagatelizovaných pirátů – nikdo nezmiňuje. A jež v případě Franků byla přinejmenším vyvážením údajného nebezpečí ze strany Bulharů při balkánské variantě, přičemž skutečný zájem Bulharů rovněž nikdo nekalkuloval.

Velikost výpravy

Přesněji se budeme zabývat nejen velikostí, ale celkovým složením výpravy. Odborní badatelé během uplynulých více než 60 let napsali jednou, že výprava příliš početná nebyla (Vavřínek 2013), jindy že poselstvo bylo dost početné (Dvorník 1970), vždy tak však učinili jen jakýmsi „odhadem“, nahodilým výčtem několika druhů účastníků (řemeslníci, vojenská ochranka apod), aniž si dali sebemenší práci s podrobnější úvahou. Její výsledek by je přitom mohl přimět k realističtější volbě trasy, když už taková možnost volby byla nadnesena.

Nuže, Konstantin s Metodějem nešli sami, to je zcela jisté. Jejich doprovod můžeme vypočítat následnými úvahami:

a) v prvé řadě se s nimi vracelo moravské poselstvo. O jeho velikosti primární pramen mlčí, z logiky věci však muselo být vedeno vysoce postaveným velmožem z okruhu moravského panovníka, snad jeho příbuzným. Ten musel mít sám o sobě důstojný doprovod, a to nejen vojenský a chránící jeho osobu, ale také nezbytné dary. Jaké dary mohla poskytnout špičkové světové velmoci relativně zaostalá střední Evropa? Jistě ne něco „koncentrovaně hodnotného“ jako drahé kameny či šperky. Spíše šlo o „objemné“ zboží typu jantaru, vosku a kožišin, případně otroků. To vyžaduje soumary a jejich doprovod. Počet ozbrojených mužů lze snad vyvodit ze zmínky o několik let pozdější a týkající se Kocelovy žádosti o poslání Metoděje do Panonie. Kníže Kocel, stojící o výrazný stupeň níže než moravský král, vyslal za tímto účelem dvacet velmožů. Budeme-li skromně předpokládat, že tito „velmoži“ byli sami sobě vojenskou družinou, pak poselstvo moravského panovníka do Byzance nemohlo být menší a jen počet „velmožů“ a vojáků mohl být třebas 50. K tomu přičtěme obsluhu trénu a nebudeme přehánět, když se dostaneme ke stovce lidí.

b) nejbližší okruh bratří činili jejich učedníci, spolu s nimi známí jako Sedmipočetníci. Jmenovitě mezi nimi byli Sáva, Angelár, Naum, Kliment a Laurentius. Lze předpokládat, že tito učedníci pro bratry vykonávali různé práce a úsluhy, primárně však přece jen byli předurčeni pro církevní dráhu a učili se nejvyšším tehdy dosažitelným uměním, pod vedením bratrů pracovali na různých textech. Nestáli někde dole ve společenské pyramidě a je nutno počítat i pro ně s určitým zázemím, tedy s personálem, jenž jim vařil, posluhoval, zkrátka byl k ruce. Kdyby to byl jeden sluha ke každému ze Sedmipočetníků plus něco navíc pro bratry, máme zde odhadem 20 lidí.

c) byzantské poselstvo bylo zřejmě vedeno kromě bratrů i nějakým úředním aparátem, jehož úkolem bylo navázání vztahů, uzavření spojenecké smlouvy, dojednávání pravidel styku ad. Je tedy na místě očekávat nějakého diplomata, právníka, jejich písaře a posluhu, někoho, kdo se stará o zázemí panstva a převoz jejich věcí. Opět není od věci představit si dalších 20 lidí takového personálu.

d) obchodníci a řemeslníci. Netřeba popouštět uzdu fantazii, stačí se držet toho, co navrhli badatelé před námi. Výpravy se účastnili řemeslníci několika oborů, kteří jistě potřebovali každý nějakého toho učedníka k ruce, kvalifikovanou posluhu, lidi na převoz věcí a opatrování soumarů, což v ještě větší míře platí pro obchodníky, jejichž zboží musel někdo skládat a nakládat, opatrovat. Těm všem bylo potřeba vařit, zajišťovat zásoby... odhadněme 60 lidí tohoto doprovodu.

e) ozbrojený doprovod. Jeho velikost musela odpovídat jednak důstojnosti provázených osob, jež byla v tomto případě špičková, jednak by neměl být „slabší“ než moravské poselstvo a jednak by měl odpovídat ceně darů, jež mise vezla. Kromě zlata, stříbra, cenných kodexů a jiného drahého zboží, jež je zmiňováno, byly tím zdaleka nejdražším, co bratři na Moravu vezli, ostatky svatého Klimenta. Právě jim vyšel o pár let později vstříc z Říma tehdejší papež. Nevyčíslitelná hodnota a potřeba důstojného doprovodu, který při jiných příležitostech (mise k Chazarům nebo doprovod papežských legátů z Konstantinopole v počtu 40 jezdců pod velením drungaria) byl v pramenech vyčíslen, stejně jako byla vypočítána velikost moravského poselstva z počtu Kocelových „velmožů“, nám dávají kvalifikovaný odhad, že zcela nejspodnější hranicí počtu vojáků doprovázejících Konstantina s Metodějem bylo číslo 40, daleko pravděpodobněji však toto číslo bylo podstatně vyšší.

Sumárně se dostáváme na půl třetí stovky lidí, mohlo jich být i více, řekněme 300. K tomu stovky koní a soumarů. Nuže, už jen pro toto složení výpravy – je realistické počítat s pochodem na západ po Via Militaris, pracným naloďováním toho ohromného počtu lidí a zvířat, anebo alespoň lidí a prodeje zvířat, překládáním všeho nákladu, a po týdenní plavbě zase s pracným vyloďováním, sháněním nových zvířat, nakládáním... když je k dispozici bezpečnější a kratší cesta vnitrozemím, navíc známá moravským průvodcům?

Časová délka výpravy

Už jsme se toho dotkli výše, a to několikrát – jak dlouho vlastně cesta trvala? A která trasa byla kratší? Jednoduché měření nám ukáže, že balkánská varianta činí přibližně 1600 km. Oproti tomu jadranská měří jen v úseku Konstantinopol – Dyrrhachion 1000 km, druhý úsek po pevnině z Benátek na Moravu řekněme 600 km, tedy pevninské kilometry jsou zřejmě shodné. Ale navíc je zde 900 km dlouhá plavba po Jadranu, jež mohla za příznivých podmínek zabrat týden, plus nějaký ten den na naloďování a vyloďování. Cestování bylo drahé – nejen na čas, ale na přímé náklady spojené s obživou početné výpravy. Opravdu by bylo moudré zvýšit náklady o čtvrtinu? Podle úsloví „je to sice dál, zato horší cesta“ ?

Jak jsme přišli na číslovku „o čtvrtinu“ – prostá pěší pouť 1600 km děleno denním pochodem po 40 km totiž dělá 40 dní. Ano, právě tolik počítáme, že zabrala pouť z Konstantinopole balkánskou cestou. Denní pochod zdéli 40 km uvádí mimochodem jako zcela běžnou normu i citovaný Cibulka. Tato délková míra je nicméně odvoditelná z řady pramenů po velmi dlouhé období starověku a raného středověku.

Cibulka konkrétně počítá při denním penzu 40 km a nejkratší možnou trasou s trváním výpravy v rozmezí 29 až 33 dní, což, jak si ukážeme dále, velmi dobře odpovídá našemu výpočtu. Je to zcela jiná kvalita výpočtu, než s jakou se setkáváme u Vavřínka nebo Dvorníka. Ti jako by stříleli všechna čísla od boku a neuměli provést ani základní odhad. Tak Vavřínek ve své první citované práci, když uvádí, že poselstvo vyrazilo v polovině roku a na Moravu přišlo v pozdním podzimu, dává výpravě na putování (tehdy balkánskou trasou) vlastně 4 měsíce, tedy 120 dní, tedy něco málo přes 13 kilometrů denně. To by ovšem byla lehká vycházka, nikoli důležitá a nákladná mise! Dvorník je ještě velkorysejší, poselstvo posílá na cestu na jaře a na Moravě je vidí na podzim. Odhadem půl roku na 1600 km po pevnině a 900 km po moři se tedy jeví ještě nezpůsobilejší pro řešení naší otázky a jsme oprávněni učinit závěr, že absurdní a neznalé postupy v jedné oblasti, vlastně absence argumentace a zjevné „hádání“ možností dělají z protagonistů jadranské varianty velmi nedůvěryhodné rádce.

Jen pro dokreslení zmatenosti úvah prof. Vavřínka o cestování doplňme, že v druhé práci nechává moravské poselstvo dorazit do Konstantinopole na jaře roku 863, rozuměj po zimním (!) putování, zatímco byzantskou misi nechává vyjít na podzim téhož roku – zřejmě proto, aby díky šnečímu tempu 13 km/den bídně zahynula v zimních plískanicích (což ovšem, jak víme, se nestalo, čímž jsou údaje pana profesora opět vyvráceny).

K délce trvání výpravy se sluší vrátit se ještě k Cibulkovi. Jeho výpočet počtu dní sympaticky koreluje s naší úvahou, jak přesně na dny určit začátek a konec výpravy. Těžko říci, jaké místo se vlastně dá považovat za cíl přímo na Moravě, kde se bratři setkali s králem Rostislavem. Byly to Mikulčice? Staré Město? Či snad Hradisko sv. Klimenta, pozdější pravděpodobné sídlo Metodějovo? (srov. Selucký, viz seznam literatury). Ortodoxní tradice každopádně uvádí jako datum příchodu našich věrozvěstů 11. květen. A k jakému dni mohli vyrazit? Jestliže se výprava vydala na cestu za vhodného jarního počasí, nelze si dost dobře představit, že by tak učinila před nejvýznamnějším křesťanským svátkem, tedy před Velikonocemi. Pondělí velikonoční připadalo v roce 863 na 12. dubna. Rozmezí 29 dní by tedy, v případě platnosti těchto úvah, trefil Cibulka výborně. A navíc nám připadá na mysl i startovní bod celé mise. Byl jím samozřejmě chrám Boží moudrosti, tedy Hagia Sofia. Hlavní chrám, odkud jistě bratry vyprovodil sám patriarcha Fotios po mši, u níž by bylo nemyslitelné, aby se jí neúčastnila celá výprava.

Co říká Život Konstantinův o Benátkách?

Pojďme ještě jednou ad fontes. Jak jsme zmínili již na začátku, základní pramen, tedy Život Konstantinův, neříká o cestě na Moravu výmluvně vůbec nic. Konstantin byl vyslán a hnedle došel. Nic mezi tím, po cestě se nic zaznamenáníhodného nestalo. Jaký je to ovšem rozdíl oproti jiné cestě bratrů, a to cestě do Říma, předtím do Benátek! Máme na mysli událost, ke které došlo v roce 867, kdy se bratři rozhodli vysvětit své učedníky a zvažovali zřejmě využít rivality mezi patriarcháty v Gradu (podléhajícímu Benátkám) a Aquileji (jež byla loajální Frankům, co se misijního působení na Moravě týče).

Příchod bratrů do města totiž způsobil učiněnou senzaci. Společenskou, církevní, byla to prostě událost, jež zacloumala nejen Benátkami, ale vzdutí, jež vyvolala, se dostalo až do Říma. Každý se s nimi chtěl bavit, přátelit nebo přít. Každý je musel navštívit. Až přišli do Říma, samotný papež jim vyšel vstříc před brány města. Nejen pro význam učených a slavných osobností, jež byly skutečnými celebritami svého věku, ale i pro poklad, jejž nesli – ostatky svatého Klimenta.

Opět si připomeňme obrovskou úctu, jakou tehdy lidé chovali k ostatkům svatých, jako že v tomto případě šlo dokonce o ostatky čtvrtého papeže. Není divu, že italské triumfální tažení bratrů dostalo jasné místo jak v Životě Konstantinově, tak v pramenech jiných. A právě zde je nutné se ptát – a to zastánců jadranské varianty: jak by si vysvětlili, že při jimi uvažovaném prvním průchodu bratrů (a jejich mohutné výpravy) si jich v Benátkách vůbec nikdo nevšiml?

Závěr

Otázka na konci předchozího oddílu je ovšemže pouze řečnická. Kdyby si ji zastánci jadranské varianty položili, nikdy by ke svým tvrzením nepřikročili, zejména pokud by se namáhali s podrobnější argumentací a rozborem faktů, kde je jistě na místě uznat hlubokou odbornost dotčených učenců co do zpracování a výkladu historických pramenů, nikoli však u ryze praktických a „obyčejných“, ale v reálném světě neobyčejně důležitých znalostí, jako je např. odhad délky denního pochodu.

Nyní si shrňme, jak nejpravděpodobněji se uskutečnilo cestování byzantské mise:

  • Moravské poselstvo dorazilo do Konstantinopole na podzim roku 862. Císařský dvůr a jím pověření bratři tak měli přibližně půl roku času vyrovnat se s novou politickou situací a připravit se na misi včetně vytvoření hlaholice a části překladů, na nichž se dále pracovalo po cestě i na samotné Moravě.

  • Výprava se vydala na cestu od chrámu Hagia Sofia na velikonoční pondělí 12. dubna roku 863.

  • Putovala po trase někdejší Via Militaris přes Hadrianopolis (Edirne), Philippopolis (Plovdiv), Serdiku (Sofie), Naissos (Niš), Singidunum (Bělehrad) až do Sirmia (Sremska Mitrovica), neopominutelného sídla někdejší panonské církevní provincie, o jejíž „dědictví“ se rovněž hrálo (ale toto vyprávění by nás nyní odvedlo od meritu věci).

  • Další směřování přes Panonii, zřejmě již územím pod vlivem, byť ne ještě přímou vojenskou kontrolou Moravanů, nabízí více možností, z nichž ovšem nejkratší je cesta západně od Balatonu, ostatně vedoucí přes dnešní Zalavár – tehdejší Kocelův Blatnograd.

  • Odtud na sever k soutoku Moravy a Dunaje nelze přesnou trasu vystopovat s jistotou, ale je na místě počítat, že byla co nejkratší, bez oklik.

  • Na samotné Moravě, k níž dnes slovenské území tehdy patřilo, pak už několik posledních dní stačilo k překonání Záhoří a dosažení Dolnomoravského úvalu s jeho nejvýznamnějšími velkomoravskými hradišti. Cíle bylo dosaženo 11. května roku 863.

PRIMÁRNÍ PRAMENY

Život Konstantina  - řada zpracování a vydání.

LITERATURA:

  • Cibulka, Josef: Der Zeitpunkt der Brüder Konstantin – Cyrillus und Methodius in Mähren. In: Byzantinoslavica 26, 1965, s. 318-364.

  • Dvorník, František: Byzantské misie u Slovanů. Vydal Vyšehrad, Praha 1970. Z anglického originálu „Byzantine missions among the Slavs“ přeložil a úvodní studii napsal Vladimír Vavřínek.

  • Vavřínek, Vladimír: Církevní misie v dějinách Velké Moravy. Vydalo Nakladatelství Lidová demokracie, Praha 1963. 

  • Vavřínek, Vladimír: Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Vydal Vyšehrad, Praha 2013.


DALŠÍ SOUVISEJÍCÍ ODBORNÁ LITERATURA:

  • Dvorník, František: Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Vydal Prostor, Praha 2008.

  • Havlík, Lubomír E.: Moravské letopisy. Vydala Jota, Brno 1993 (1.vydání, pozdější:  Břeclav 2009).

  • Jemelková, Simona (ed): Mezi východem a západem. Svatí Cyril a Metoděj v kultuře českých zemí. Vydalo Muzeum umění Olomouc, Olomouc 2013.

  • Podborský, Vladimír a Květ, Radan (eds): Cesty a stezky do časů Velké Moravy. Sborník statí o komunikacích z dob velkomoravských i předvelkomoravských. In: Knižnice Moravskoslezského archeologického klubu, sv.4. Vydal Moravskoslezský archeologický klub s podporou ÚAaM FF MU a ÚAPP Brno, Brno 2006.

  • Selucký, Pavel: Sv. Kliment u Osvětiman a Velká Morava. Vydáno vlastním nákladem, Koryčany 2010.

  • Vašica, Josef: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. Vydalo Nakladatelství Vyšehrad, Praha 2014. (srov. stejnojmenné vydání: Nakladatelství Lidová demokracie, Praha 1966).


BELETRIE k tématu:

  • Jarošová, Jindra: Svatí kacíři aneb Reportáž nejen z Velké Moravy. Vydal Radioservis, Praha 2000.

  • Polách, Antonín: Bratři ze Soluně. Pohnuté životní osudy moravských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Vydalo nakladatelství Rybka Publishers, Praha 2013.


Ozvěte se nám

Dotazy či připomínky? Napište, co máte na srdci.
Název E-mail Zpráva Odeslat